Mobilizace československé armády
Před 23. září 1938
Jedno z mála opatření, které po 1. světové válce mnělo zabránit dalším pokusům o ovládnutí Evropy, byla Malá dohoda v níž rozhodující úlohu hrála i Československá republika. Edvard Beneš, v té době ještě ministr zahraničí, spolu s rumunským ministrem zahraničí se stali hlavními tvůrci a představiteli Malé dohody, kterou podepsalo ČSR, Jugoslávie a Rumunsko. Za cíl si kladli udržet pořádek v Evropě a zabránit obnově Rakouska-Uherska. Také se soustředili na omezení moci Sovětského svazu a utlumení komunistického hnutí. Zároveň se zavázali k vojenské pomoci v případě vpádu Německa na území jednoho z těchto tří států. ČSR se také výrazně podílela na vyzbrojování rumunské i jugoslávské armády.
Před 23. září 1938 v československém pohraničí již několik dní probíhaly otevřené boje mezi československou a sudetoněmeckou armádou. Plánovaná výstavba lehkého opevnění, kterou měl na starosti generál Husárek, nedopadla, z 15 000 staveb, stálo pouze 10 000. Těžké opevnění, které mělo vést podél hranic republiky, stálo pouze na severu. Špatná situace byla i na poli diplomacie. Prezident Beneš spoléhá na Francii, která nám podle smlouvy musí v případě války přijít na pomoc. Pokud by do války vstoupila Francie, půjde i Velká Británie. Obě země věří politice appeasementu, tedy mírové politice. Věřili, že ustupováním Německu zabrání další válce. Vzpomínky na 1. světovou válku byly stále ještě živé. Jejich plán nevyšel.
Dne 22. září 1938 Chamberlain Hitlerovi oznámil československý souhlas s britsko-francouzským návrhem na odstoupení území s více než 50% německého obyvatelstva. Hitlerovi to nestačilo. Schůzka skončila neúspěšně. Ve chvíli, kdy se o tom dozvěděla Británie s Francií, informovali Československo, že nebudou mít žádné námitky, když Československo začne mobilizovat.
Mobilizace
Vláda republiky Československé vyhlašuje podle §57. odst.1 a 3 zákona ze dne 13. května 1936, č. 131 Sb.z. a n., o obraně státu, den 23. září 1938, jimž byla nařízena presidentem republiky podle §23. branného zákona mobilizace, za den vstupu státu Československého do branné pohotovosti.
Jan Syrový v. r.
Přesně ve 22:20 hodin v noci byla vyhlášena mobilizace za účelem ochránit republiku. Bylo povoláno 18 ročníků I. zálohy a potřební specialisté II. zálohy, z nichž mnozí pamatovali ještě první světovou válku.
Nikdo nemohl přeslechnout, co se děje. Mluvilo se o tom v rádiu, psalo v novinách. Všude visely mobilizační vyhlášky připomínající úřední formuláře.
Za 24 hodin od vyhlášení mobilizace byly na svých místech tři čtvrtiny povolaných záložníků. Celkem se jednalo o 1 250 000 mužů, včetně těch, kteří byli povoláni ještě před začátkem mobilizace. Mobilizace nás probudila a vehnala nám do žil novou krev. Klid a rychlost, s kterou muži nastupovali do služby, byla projevem síly československé armády i celého národa.
Členové Malé dohody reagovali každý po svém. Jugoslávie, jako stát, se svým závazkům vyhýbala, zato z řad občanů se hlásily desetitisíce dobrovolníků. Rumunsko vyslalo na hranice s Maďarskem 40 000 vojáků a na rozdíl od Jugoslávie hodlalo své závazky splnit. Bohužel se vojáci až k nám nedostali.
Struktura mobilizované armády
Hlavní velitelství - stanoviště velitelství Račice u Vyškova
Ústřední záloha (9 divizí)
1. armáda (11 divizí a 1 brigáda) - velitelství v Kutné Hoře
2. armáda (4 divize) - velitelství v Olomouci
3. armáda (7 divizí) - velitelství v Kremnici
4. armáda (9 divizí) - velitelství v Brně
Jaký byl plán?
ČSR počítalo s tím, že se mírné přesile Němců, o kterých se šířily zprávy, že mohou do akce nasadit maximálně 2 miliony vojáků, zvládne samo bránit 3 týdny. Pak doufali v pomoc spojenců.
Jak to dopadlo?
MNICHOV, 29. září 938
Spojenci nám na pomoc nepřišli, měli strach z rozpoutání války. V noci na 30. září se sešli představitelé 4 rozhodujících zemí (Francie, Itálie, Velká Británie, Německo) v Mnichově u jednacího stolu a podepsali Mnichovskou dohodu. Na základě rozhodnou o nás - bez nás nám tak odeberou celé pohraničí, které v té chvíli už patřilo Německu. Československo bez pomoci spojenců se tomuto rozhodnutí podvolilo.
Po 20 letech tím fakticky skončila existence První republiky. Premiéři Francie, Británie i Itálie se vítězoslavně vrátili domů s pocitem, že zachránili Evropu před další válkou. Dnes už víme, jak strašně se tehdy zmýlili.